Text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple

Petr (47)

Na začátek tradiční otázka: Co tě přivedlo k focení?  
Setkal jsem se s tím už jako dítě. Děda mi přivezl z dovolené v Tbilisi foťák zn. Smena, a taky mi dal svojí Flexaretu, kterou mám dodnes. Chtěl, abych zaznamenával svět kolem sebe. Ale v tom věku mě to moc nebavilo, zajímaly mě úplně jiné věci, jako skateboarding a objevování punkové, hardcorové a hiphopové hudby. Vlastně jsem vůbec nefotil. Jen jednou jsem vzal doma nějaký kompakt, který jsme vozili za komunistů na dovolenou, abych udělal skejtové fotky. Moc se to nepovedlo, a to mě zase odradilo. Takže jsem se foťáku vzdal.

Jaký byl tedy ten opravdový začátek? 
Opravdový začátek, kdy jsem zjistil, že mě baví zachytávat to, co vnímám a cítím kolem sebe, nastal až v motolské nemocnici, kam jsem se dostal nešťastnou náhodou.  
Potkaly mě dvě fatálnější nemoci. Jedna byla nitrohrudní sarkoidóza, což je vzácné systémové onemocnění. Bylo mi dvacet sedm let. V teplické nemocnici mě léčili antibiotiky, ale považovali mě za simulanta a málem mě tam nechali zemřít. Díky kamarádce se na mě podíval mladý internista, který si dělal v teplické nemocnici atestaci. Ten mě okamžitě poslal na rentgen plic a následně mě odeslal do nemocnice v Ústí nad Labem, kde mě zaléčili kortikoidy. Když mi dělali kontrolní ultrazvuk, řekli mi, že mám pravděpodobně ještě jedno ložisko na ledvině. Poslali mě na CT vyšetření. To už jsem byl normálně propuštěný domů. Lékař mi zavolal a řekl mi, že má špatnou zprávu. Agresivní zhoubný nádor na ledvině. Objednal mě do nemocnice v pražském Motole, protože musím okamžitě na operaci. Měl jsem štěstí v neštěstí, přišel jsem jen o část ledviny.  
A jak jsem ležel nemohoucí v nemocnici, přišli za mnou přátelé, říkám jim „mí pražští rodiče“. Honza měl s sebou malý digitální foťák. Vyfotil mě a bylo to hned vidět. Poprosil jsem ho, jestli by mi ho nepůjčil a on souhlasil. Začal jsem fotit všechno a poznal jsem, že mě to hrozně baví, že je to únik z reality, ve které jsem byl.  
Po příchodu domů jsem si pořídil vlastní digitální foťák, oprášil zrcadlovku a fotil jsem úplně všechno. Zjistil jsem, že jsem velmi zvídavý člověk. Byla to pro mě terapie. Od té doby jsem nedal foťák z ruky.

A kdy se stalo focení i tvým povoláním? 
To bylo až o několik let později. Pracoval jsem jako geodet, ale vždy jsem si foťák bral s sebou a fotil vše kolem. Pak jsem se ocitl bez práce, protože geodézii se úplně nedařilo. I já sám jsem cítil, že už mě to moc nebaví. Tak jsem přemýšlel, co budu dělat dál. A kamarád se mě ptal, proč nezačnu fotit. Nechtěl jsem, nevěděl jsem, koho by to zajímalo. Do té doby jsem si fotky tisknul pro sebe a ukládal je do alba. Nebylo, kde je sdílet a získat názor ostatních.  
Já si dodneška u každé fotky říkám, jestli je vůbec dobrá. Určitě je fajn mít zdravé sebevědomí, ale zároveň to chce i pokoru. Ale ten kamarád mi pořád říkal, že se na ty mé fotky dívá z jiného pohledu, ne z mého kritického.  A že jsou opravdu dobré, jiné, živé.  
Za půl roku jsem se dostal do situace, kdy už jsem neměl ani na rohlíky, tak jsem se k focení za peníze nechal dotlačit. Můj první placený projekt bylo focení maturitního plesu. Ty první kšefty byly za tisíc nebo patnáct set korun a byla to velká dřina. Potom jsem začal fotit tabla a kamarádi mi začali dohazovat další příležitosti k focení. Třeba moje první focení pro Red Bull bylo nafotit postup skládání papírového stojanu, ve kterém byly vystavené plechovky. Fotil jsem všechno možné, co už bych dnes ani nefotil, ale byla to ta nejlepší škola.

Měl jsi čas a prostor fotit si vlastní fotky, které tě bavily?  
Měl, i když jsem všechny vydělané peníze vrážel zpátky do techniky, pořád jsem si fotil své nápady, zachytával své sny, různé komické situace. Ale pořád tam byly ty „rohlíky“.  
Udělal jsem si tenkrát amatérské stránky a poslal jsem své fotky na fotofórum. Taky jsem si založil profesní stránku na Facebooku a lidi mi tam začali přicházet a sledovat moje fotky. Přidával jsem své nápady - jako byly levitace, surrealistické věci odtržené od skutečnosti a abstraktní věci, do toho portréty, ale fakt „lidský“. Zjistil jsem, že to lidi zajímá, že najednou fanoušci začali přirozeným organický způsobem.  
Pak se mi ozval zástupce agentury, že by chtěl, abych nafotil kampaň pro Adidas. A to byl odrazový můstek k velkým zakázkám. Do té doby to byly jen ty maturitní plesy, svatby, večírky, což někdy nebylo příjemné, ale naučilo mě to práci s lidmi.

A po Adidasu už začaly přicházet zajímavé nabídky?  
Vlastně ano. Moje filozofie vždy byla „nikdy se nikam necpat“. Byl jsem rád, že si můžu sám určit, co budu fotit a co jsou věci, přes které nejede vlak, i když by to bylo focení za hodně peněz. Třeba politika.  
Má opravdová kariéra fotografa odstartovala tak, že jsem začal fotit pro různé značky a lidé se začali ptát, kdo to fotil. To bylo v roce 2012 a v roce 2014 jsem už měl tolik nabídek, že jsem nevěděl, co dřív. Lidem se líbila osobitost mých fotek. Fotil jsem do časopisů, portréty, a tak to držím dodneška.  
Ale pořád jsem měl v hlavě své motolské zážitky. Moc jsem si přál nějak poděkovat. 

A podařilo se to?  
Ano. Vymyslel jsem projekt, že budu dětské pacienty učit fotit. Že jim seženu foťák tím, že prodám nějaké své věci, třeba printy (pozn. tisky fotografií), nebo že udělám kalendář. A že se jim začnu věnovat, aby to odvedlo jejich pozornost od situace, ve které jsou. Stejně, jako tenkrát mně.  
Na Letné jsem udělal první charitativní výstavu, kde proběhla dražba mých fotek a děl dalších pražských umělců. Dražba vynesla kolem sta tisíc korun a já jsem měl peníze na dva foťáky a objektivy pro malé bojovníky. Díky tomu jsem zjistil, že to půjde a že to je ten pravý smysl mé fotografie.  
Věděl jsem, že musím nějakým způsobem pomáhat, ať už budu někoho učit nebo budu prostě tvořit fotky, které přinesou peníze tam, kde jsou třeba. Anebo se moje fotky stanou osvětou a lidi se na jejich základě začnou chovat trošku jinak.

Takže to jsou projekty, které tě baví nejvíc?  
Řekl bych, že mě to nejvíce naplňuje. Věnovat se v Motole dětem, které měly tu smůlu, že se jim stalo, co mě, nebo i něco horšího. Někoho to chytne, někoho ne. Ale pořád je to koníček, který odvádí jejich pozornost, rozptýlí je a baví je.  
Potom ještě pomáhám jednomu azylovému domu se zvířátky. A i dál se vždycky snažím najít místo, kde je třeba pomoci. Proto fotím i tady v Parapleti.

Jaká zakázka pro tebe byla dosud nejzajímavější?  
Dostal jsem se k mnoha zakázkám, které byly zajímavé a ke kterým se už asi nedostanu. Ale takový splněný klukovský sen se mi začal plnit, když mě poptala společnost Saab Group, zda bych pro ně mohl fotit na Islandu. To už bylo v letech, kdy jsem tam opakovaně jezdil. Island se stal takovým mým druhým domovem. Je to země, která mi rozumí a já rozumím jí.  
Myslím, že tenkrát viděli moje fotky z Islandu, fotil jsem je takové temnější, možná odrážely mou rozervanou duši. A oni mi zavolali, že se jim ty fotky líbí a že by v takovém designu chtěli nafotit stíhačky. Myslel jsem si, že se spletli, ale oni mi potvrdili, že je připravená celá letka gripenů (pozn. víceúčelový bojový letoun). A pokud se zakázkou souhlasím, ať se sbalím a odletím do Keflavíku. Tam jsem měl nafotit vzlétání letadel, letadla v hangáru a piloty.  
Odletěl jsem se zástupkyní Saabu a vzal jsem jí na dva dny do oblasti, kde se zase pohybuji já. Aklimatizovali jsme se a po pár dnech přejeli do Reykjavíku.  
Z mezinárodního letiště nám zavolali, ať jsme ráno připraveni, že nás nabere člun islandské pobřežní stráže a že poplujeme na volný oceán. Tam s námi zároveň vypluje francouzská fregata (pozn. velká vojenská loď) a asi sto kilometrů od pobřeží bude čekat ještě dánská fregata. Vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. Pokračovali však s tím, že z Reykjavíku budou vzlétat stíhačky a já mám fotit jejich simulovaný útok na tyto lodě. Bylo to drsné focení, fotil jsem tam všechno. U samotných stíhaček jsem neměl moc času. Vždy se objevily tři tečky na obzoru a já měl vždy jen jednu šanci na snímek. Jsou to krásné vzpomínky. Hodně jiné, než focení maturitních večírků.  
Jinak jsem byl i na jiných zajímavých místech, v Americe, v Africe, ale tohle islandské focení vše předčilo.

Sám říkáš, že Island je země, která ti rozumí, tvůj druhý domov. Dokonce jsi o ní vydal knihu. Vezmi nás tam alespoň v krátkém vyprávění.  
Před mojí první cestou na Island v roce 2015 jsem se vydal na výlet do Drážďan. Měl jsem měl v hlavě plán, že odjedu na Island, za čtrnáct dní nafotím fotky a vydám knížku, anebo alespoň začnu fotit pro moji knížku.  Ale předtím jsem odjel právě do Drážďan. Z Teplic to tam mám jen čtyřicet minut. Rád se tam procházím.   
Obvykle si vezmu malý foťák, jdu se projít do Neustadtu, fotím graffiti, street art, dám si něco dobrého k jídlu a pozoruji lidi. A protože to mě hodně baví, občas něco cvaknu.  
Když mám přetlak, jedu do Drážďan, kde se cítím mnohem komfortněji než v Praze.  
V ten den jsem šel z Altstadtu do Neustadtu přes starý kamenný most. A spolu se mnou po mostě šel i takový krásný starý pán. Občas seberu odvahu a někoho, z koho na mě vyzařuje vnitřní síla, nebo něco, co mě uchvátí, oslovím i na ulici. A tak jsem se toho pána zeptal, jestli si ho můžu vyfotit. Udělal jsem mu jen dva portréty a zapovídali jsme se. Mluvil o tom, jak pomáhal opravovat tenhle most, který byl po válečném bombardování zničený, jak měl holku Židovku a jejich láska skončila Terezínem a tak dále. V kostce mi převyprávěl celý svůj život. Potom se mě zeptal, zda bych mu neukázal ty fotky. Líbily se mu a ptal se mě, jestli bych mu je vyvolané neposlal. Říkal jsem, že jasně. Na takovém malém roztomilém papírku mi dal na stroji napsanou adresu.  
Vložil jsem si ji do peněženky. Když jsem se nedíval, ten lišák mi potajmu vložil deset euro do kapsy saka, které jsem měl přehozené přes stativ.

Vím, že tím ale historka nekončí. Ale postupně. Pak už jsi odletěl na Island? 
Ano. Vyrazil jsem na cestu po jihu a byl jsem trochu zklamaný - vodopády kousek od silnice, spousta turistů se selfie tyčemi… Byl jsem otrávený a vydal jsem se na místo nálezu ikonického vraku letadla DC3 z roku 1973. Šel jsem pěšky, nikde nikdo.  
Fotil jsem si ten vrak ze všech stran a v tom jsem viděl běžet z dálky malého chlapečka, se skoro bílou hlavou. Malý chlapeček blonďáček kolem mě proběhl a já jsem ho vyfotil, jen jednu fotku. Kouknul jsem na ni a říkám si: „To je Malý princ!“. Byl to syn holandské rodiny, která mě svezla zpátky. Až později mi došlo, že tohle je moje životní fotka. Malý princ je pro mě důležité dílo, protože ty skutečně nejdůležitější věci nevidíme očima, ale srdcem.  
Po cestě zpátky do Reykjavíku jsem se ještě stavil na jednom místě, kde se stala „ta věc“, která vše změnila.

Co se stalo? 
Po cestě jsem si udělal ještě jeden hiku (pozn.: výšlap), ale až při návratu do Reykjavíku jsem zjistil, že jsem v horách ztratil peněženku.  
I s adresou toho pána z Drážďan. To mě štvalo úplně nejvíc. Byl jsem bez dokladů, bez peněz, bez karet.  
Dělal jsem na ulici lidem portréty za párek v rohlíku. Dal jsem info na Facebook, kde jsem měl v té době asi dvanáct tisíc fanoušků. Udělal jsem fotku, jak sedím na silnici a napsal, že i přes to, co se stalo, jsem na správné cestě.  
A začali se mi ozývat lidi, kteří někoho na Islandu znali nebo tam dokonce žili. Kristýna ze Slovenska mi pomohla vyřídit doklady, Honza mi nakoupil jídlo. A pak se se mi ozvali dva mladí kluci – malý a velký – a ti mi řekli: „Hele, dostopuj tady k nám na západ, tady bude chill a mír bro.“ Opravdu jsem se za nimi dostal a zbytek času strávil tam. Tam, za prvním poloostrovem Snafellsness, který je pro mě do dneška zásadní, mi všichni moc pomohli a já jsem Island poznal úplně jinak.  
Ale stejně mi to nedalo. Před odletem jsem zašel za Kristýnou a řekl jí: „Hele, Kristýno, musíme na to místo, kde jsem tu peněženku mohl ztratit.“ A ona: „Ale vždyť ti to letí za pár hodin.“ Vysvětlil jsem jí, že jsem dal někomu slib. A že potřebuji vědět, že jsem udělal všechno pro to, abych ho splnil. Namítala, že je to tři sta kilometrů tam a tři sta zpátky, ale byl jsem neodbytný. Později jsem zjistil, že o mě na svém blogu napsala, že nikdy nepotkala člověka, který by byl tak houževnatý a schopný jít kvůli slibu až na kraj světa.  
Na Island jsem se začal vracet. Jel jsem hned na podzim. Se všemi lidmi, kteří mi pomohli, jsme objeli ostrov a udělali jsme si takovou malou dovolenou. A potom jsem jezdil už sám, znovu a znovu. Ale nikdy jsem nepřestal hledat toho pána.

A našel jsi ho?  
Pomohla mi kamarádka. Hledal jsem v Drážďanech a tak různě. Až jednou mě pozvali do amerického pořadu Creative Mornings. To je projekt, kam zvou zajímavé lidi. Je to ranní pořad, spojený se snídaní a poutavou přednáškou vybraného hosta na zajímavé téma. Byla to pro mě pocta.  
Na této snídani jsem vyprávěl svůj příběh. I o Islandu, o fotkách a svých projektech. A mluvil jsem i o tom starém pánovi, kterého hledám. Po přednášce mi přišla zpráva od organizace Humans of Dresden. Na základě uveřejněné fotky „mého“ pána našli! Věděli, a že se jmenuje Petr Mitze a měli i telefonní číslo na pevnou linku, jen adresu neznali.  
To se stalo po třech letech od našeho setkání v Drážďanech. Zkoušel jsem mu volat, ale pořád tam byl záznamník. Měl jsem strach, jestli ještě žije, protože to byl už opravdu starý pán. Jednou jsem to už nevydržel a podle telefonního čísla jsem si zjistil, ve které ulici bydlí. Jen jsem nevěděl, který dům to je. Vzal jsem Boony (pozn.: Petrův čtyřnohý parťák ještě před Baloo), fotku a jeli jsme do Drážďan. Chodil jsem dům od domu, až jsem našel na jednom zvonku jeho jméno. Zazvonil jsem tam po těch letech a on se ptal: „Kdo tam je?“ A já odpověděl: „Tady fotograf Petr, já jsem vás fotil na mostě.” A on: „Co vám tak dlouho trvalo?” 
Pozval mě dál, dal jsem mu fotku, vrátil deset euro a vyprávěl jsem mu celý příběh o ztrátě a hledání.  
Potom jsme se několik let navštěvovali a stali se z nás dobří přátelé. Knihu Ísland jsem věnoval jemu, ale neřekl jsem mu, že v ní je. Když jsem mu jeden výtisk věnoval, tak nalistoval poslední stránku, kde je jeho fotka přes celou stránku. Úplně se rozbrečel. Bylo to hrozně milý.  
Bohužel, během pandemie zemřel. Chtěl jsem za ním jet, ale hranice byly zavřené.

A rozloučil ses s ním jinak?  
Mám na Islandu takové své místo. Původně to bylo symbolické místo pro Boony. Musíš se dostat do hor, do kaňonu, kde se stékají tři vodopády. Je to nesmírně kouzelné a tajné místo. Podle mě tam v životě nebyl žádný turista.  
A právě tam jsem pod velkým kamenem vytvořil prostor, kam jsem položil přívěsek a zalaminovanou fotku mojí psí životní lásky Boony. Říkal jsem si, že se tam budu každý rok vracet, vyšlápnu si do hor, vystavím se krásným zážitkům a vzpomínkám, udělám něco pro sebe.  
Opravdu se tam vracím. Když jsem tam byl před dvěma roky, vyprávěl jsem Boony o Baloo, čím si prochází a co všechno se děje mně. Moc mi to pomáhá a vždycky tam dostanu nějaké znamení.  
Možná to zní trochu esotericky, ale minule, když jsem tam byl a vyprávěl jsem jí, tak se najednou objevila duha. Nebo jsem tam šel ve vánici. A když jsem jí vyprávěl, udělala se díra v mracích, a na krátkou chvíli sluníčko zasvítilo přímo na vodopád. Pak se zase zatáhlo. Chodím tam vzpomínat na všechny své blízké a uctívat jejich památku. Nikdy s tím neskončím. Dokud budu chodit.  
Island mi dává odpovědi na otázky, které tady nedostanu. V Čechách jsem pořád pod vlivem nějakých vjemů, lidí, zvláštní energie. Na Island jezdím zásadně sám a vždycky mi ta země pomůže a inspiruje mě.