Text: Alena Kábrtová, spoluzakladatelka a první ředitelka Centra Paraple
Foto: Jan Altner
Petr Pavel (59)
Za generálem Pavlem na Motosalon
Generála Petra Pavla znám osobně od jara roku 2019. Zaujaly mě jeho názory a postoje a současně přístup k lidem. Snaha informovat, vzdělávat, přednášky a besedy, na které přijímal pozvání do škol a mnoha dalších institucí, aby předal část zkušeností, které získal. Připomíná vysokoškolského učitele, který své povolání bere jako poslání.
Už dlouhá léta považuji za nejzajímavější v životě právě setkání s lidmi. Využila jsem proto příležitost, kterou mi nabídl vášnivý motorkář a sportovní fotograf Honza Altner, navštívila Motosalon 2019, kterého se pan generál účastnil a kam bych se jinak asi nevydala, a pozvala jsem ho na návštěvu do Centra Paraple.
Od té doby jsme s Davidem Lukešem, ředitelem Centra Paraple, a také s panem Svěrákem několikrát hovořili s generálem Pavlem o tom, co je jemu i nám blízké – o aktivitách v rámci občanské společnosti. Pan generál se také účastnil některých našich projektů určených i veřejnosti.
Letos v dubnu Petr Pavel navštívil Centrum Paraple znovu. S Davidem Lukešem mluvili o občanských aktivitách, o neziskových pomáhajících organizacích, o tom, co jejich činnost brzdí, co v ní pomáhá, proč jsou pro společnost důležité nejen výsledky jejich práce, ale i sama existence, a to, že nám umožňují přímo se podílet na zlepšení života nás všech.
Občan Petr Pavel
Generál Petr Pavel je dnes vojákem ve výslužbě. Už po návratu z NATO a odchodu do výslužby na podzim roku 2018 řekl, že chce dál být aktivním občanem, sloužit své zemi a zúročit tak své zkušenosti i kontakty z oblasti bezpečnosti a mezinárodních vztahů.
Dlouhodobě se zabývá problematikou bezpečnosti, hovoří o ní v médiích, na vysokých školách i v různých organizacích a na dalších fórech. Během první vlny koronavirové epidemie před více než rokem založil sbírku a iniciativu Spolu silnější, která pomáhala lidem v první linii boje s pandemií. Zapojil se do dobrovolnických aktivit zaměřených zejména na pomoc zdravotnickému systému, zařízením sociální péče a na vzdělávání na dálku. Později sestavil expertní tým a spolu s ním připravil doporučení vládě pro lepší zvládání budoucích krizí, usiluje o zlepšení krizového řízení země. Teď znovu intenzivně jedná s experty a s vedením zdravotnických i dalších zařízení, která se zvládání pandemie účastnila, nebo jejichž činnost pandemie výrazně poznamenala. Chtěl by na základě stávajícího systému a zkušeností zúčastněných i široké veřejnosti doporučit konkrétní úpravy a opatření, která funkčnost a efektivitu systému zlepší, a připravit doporučení ke změnám systému pro novou vládu, která vzejde z říjnových parlamentních voleb. Generál Pavel je toho názoru, že Česko je třeba připravit na příští krize a k tomu je nezbytné poučit se z dosavadních zkušeností.
Je zřejmé, že občanské iniciativy a neziskové organizace jsou v centru pozornosti generála Pavla. Proto byly také tématem jeho rozhovoru s ředitelem Centra Paraple Davidem Lukešem. Ke konci zajímavé debaty jsem generála Pavla požádala o odpovědi na několik otázek do našeho časopisu:
Pane generále, když jste skončil v pozici předsedy vojenského výboru NATO, tak jedna z možností co dál, kterou jste zmiňoval, byla učit na vysoké škole.
Ano, někteří kolegové na různých vysokých školách učí. Pokud bych se touhle cestou vydal, spíše by to bylo jen externě. Mnohem víc mě baví různorodost, přednášky a besedy pro široké spektrum lidí. Rád mluvím se studenty na školách, s lidmi v divadelních nebo obecních sálech i při různých veřejných setkáních. Dává mi to možnost seznamovat se s rozličnými názory i pohledy na svět a také o nich aktivně diskutovat.
Co bylo vaším hlavním cílem při vstupu mezi pomáhající organizace a jak je vidíte dnes?
Uvědomil jsem si, jak velkou část společnosti představují. Dřív jsem si myslel, že jde o malý segment společnosti, který dělá samozřejmě záslužnou práci, ale spíše doplňkově. Až když jsem si uvědomil rozsah té práce, kolika lidí se týká a o jak široké spektrum činností jde, pochopil jsem, že je to oblast, která není jinak zastupitelná. Stát nemůže, a ani by neměl řešit všechno.
Seznámil jsem se s desítkami často spontánně vzniklých organizací, které pokrývají velmi konkrétní problematická místa, která stát pokrýt často ani nemůže. A tyto organizace problémy navíc dokáží řešit s velkou dávkou vynalézavosti, invence, které stát většinou ani není schopen.
Uvědomil jsem si, že role takových organizací je nezastupitelná, a nemá ji kdo jiný plnit. Kdyby ji zastával stát, bylo by to těžkopádnější, dražší, a hlavně by to přispívalo k tomu rozdělení na „my a oni“. Lidé by si za chvíli řekli, že o všechno se má starat stát, ztratili by motivaci.
Činnost pomáhajících organizací vidím nejen jako užitečnou aktivitu, vykrývající potřeby, které stát není schopen zajistit, ale zároveň je tím, co zvyšuje odpovědnost lidí-občanů, kteří si uvědomují, že máme každý svůj díl odpovědnosti za společnost, ve které žijeme a každý pro ni můžeme něco udělat. Ať už jako individuální dobrovolník, příslušník neziskové organizace nebo jako člověk, který pracuje ve státní správě a může nabídnout dobrovolníkům nebo neziskovým organizacím možnosti, jak se co nejefektivněji zapojit. Tohle mi dává smysl a je to cesta, kterou si myslím, že by se civilizovaná, demokratická společnost měla ubírat.
Jak posílit společenské uznání veřejně prospěšných aktivit a aktivního občanství?
Podívejme se na poslední rok pandemie. Krize, která zasáhla celou společnost, vyžaduje koordinovanou reakci celé společnosti, nejen státních institucí.
Žádný stát, ani sebebohatší, nemá tolik nástrojů, aby takovou krizi mohl řešit jen s pomocí svých institucí. Je zapotřebí spolupráce – s privátním sektorem, s neziskovým sektorem, s občanskou společností, pomoc dobrovolníků, prostě zapojení všech zdrojů. Ukázalo se, že tam, kde horizontální spolupráce fungovala dobře, třeba na úrovni krajů, tam si většinou dokázali s krizí dobře poradit. Tam, kde brali spolupráci a součinnost spíš jako obtíž, tam se dostávali do problémů. Tuhle zkušenost teď potřebujeme dostat do celé společnosti. Když ji přeneseme do běžného života, dokážeme mnohem lépe spolupracovat právě i s neziskovým sektorem, s občanskou společností. A vtáhne to do řešení situace mnohem více i občany.
Řešení jakéhokoli problému není jen na institucích, ale i my jako jednotlivci, můžeme hodně udělat. Když se tohle stane obecným povědomím, asi každá krize se nám bude zvládat líp, než tomu je teď. Protože nejhorší je mentalita vidění světa „my a oni“. Projevuje se to v mnoha oblastech. Když vezmu třeba naše členství v EU nebo v NATO, kdy stále říkáme – EU nebo NATO nás v něčem omezují, něco nám nařizují, ale NATO a EU, to jsme my, my sami se podílíme na přijímání rozhodnutí. To bychom si měli stále uvědomovat.
Když se řešení problému stane obecným vlastnictvím, jsme na něm zaangažovaní, už nemůžeme říct „oni“ to pokazili. Jsme to my, kteří také neseme zodpovědnost.
Za vámi a vaším spolkem je díky Vašim besedám vlastně velká pedagogická práce, vzdělávání dětí i dospělých...
My jsme to zpočátku pojali jako vystupování dvojice Petr Kolář a Petr Pavel. Nejen, že jsme si názorově blízko a jsme přátelé, ale krásně se doplňuje zkušenost ex-diplomata a ex-vojáka, který také působil v diplomatické funkci, takže jsme si řekli, dobře, je-li ve společnosti zájem poznat, pochopit víc, co se kolem nás děje ve světle mezinárodních vztahů, tak se tomu budeme věnovat.
A v průběhu těch besed jsme dospěli k tomu, že to je vlastně občanská výchova. Dostali jsme se při besedách k tomu, co to znamená žít v demokratické zemi, co by občan žijící v takové zemi mohl nebo měl dělat, jak k některým problémům přistupovat. Snažili jsme se dát lidem informace, aby si mohli udělat názor sami. Takže ano, trochu jsme tím suplovali a stále suplujeme občanskou výchovu pro občanskou společnost, a mě to moc baví.
Které zkušenosti ze svých minulých funkcí jste teď nejvíc využil?
Většina toho, co děláme, je týmová práce. Ať jde o malý tým pár lidí, celý stát, nebo státy mezi sebou. Když nebudeme pracovat jako tým, ale každý sám, vždy toho dokážeme méně.
K tomu je důležité si uvědomit, co nás spojuje, co máme společného. I když máme jako jednotlivci třeba rozličné osobní názory a různé politické preference, měli bychom mít něco, na čem se shodneme, na čem budeme pracovat, protože bez toho to prostě nejde.
