Charitativní díl provází několik změn a taneční soutěž se představí v novém konceptu. Pět tanečních párů, složených z osobností českého showbyznysu a profesionálních tanečníků, věnuje svůj tanec patronům z řad klientů Centra Paraple, kterými jsou Rozálie Mošovská, Adriana Hartman Augustínová, Stanislav Zatloukal, Miroslav Grill a Marcel Syrůček. Celý benefiční večer uvede profesionální hendikepovaná tanečnice na vozíku spolu s tanečníkem a samozřejmě nebude chybět společný tanec všech patronů a tanečních párů v originální choreografii Marka Zelinky.

Seznamte se s patrony charitativního večera věnovaného Centru Paraple

Rozáliin život je plný úspěchů a už odmala, kdy ji úraz postihl, aktivně sportuje. Od třinácti let po tři roky dělala atletiku, hod oštěpem a diskem v SC JÚ Praha. V roce 2018 dokonce „házela“ jako reprezentant České republiky a ke svým největším úspěchům řadí dvě zlaté medaile (oštěp i disk) z mistrovství světa juniorů v Irsku a také titul vicemistryně Evropy v hodu oštěpem z Německa. Poté se Róza věnovala basketbalu a aktuálně by ráda zkusila latinskoamerické tance. Další Rozáliinou vášní se stalo divadlo. Navštěvovala divadelní kroužek, ze kterého si, jak sama uvádí, odnesla mimo jiné i lepší zvládání trémy, pochopení oddělení role od herce a dosud neutišenou touhu se na „prkna, která znamenají svět“ zase jednou vrátit. Jejím dalším cílem je si udělat řidičský průkaz a pořídit vlastní auto, které pro člověka s poraněním míchy znamená obrovskou svobodu. Osmnáctiletá Rozálie studuje SOŠ pro administrativu EU a v budoucnu se chce stát politickou žurnalistkou. „Centrum Paraple mi pomohlo se opět rozhýbat a vrátit se zpět do aktivního života. Centrum Paraple se pro mě stalo jakýmsi stabilním zázemím, na které se můžu v životě spolehnout.“

S Adrianou se po nehodě život nemazlil. Přišla o svůj vysněný dům, manžela a i o oblíbené činnosti, jako je motocyklismus, posilovna, squash, kutilství a práce na domě. Přestože se jí před třemi lety celý svět během chvilky obrátil o 180 stupňů, s psychickou podporou rodiny to zvládla a aktivně hledá spokojený život. Její cíle po úrazu jsou úplně stejné jako před ním, jen s obrovským rozdílem, že je všechno mnohem složitější, a tak v jednačtyřiceti letech začíná s fyzickým hendikepem úplně od začátku. Těší se, až si najde nové bydlení, které si bude moci zvelebovat podle svých představ a vkusu. Adriana je velkou milovnicí přírody, lesů, hor a jezer, proto upřednostňuje italské vyhlídkové cesty. Před nehodou na motorce žila deset let v Itálii, a právě proto velmi dobře zná krásy této země. V Čechách ráda navštěvuje památky a chtěla by vyrazit i na výlety, ale tady ji často chybějí bezbariérové přístupy. „Se zdoláním překážek pro hendikepované mi pomohlo Centrum Paraple, kde jsem se naučila, jak o sebe pečovat, dosáhnout maximální míry soběstačnosti, a ukázali mi cestu, jak žít spokojený život společně s vozíkem.“

Standa je devatenáctiletý velmi motivovaný mladý muž, který bydlí s rodiči v malé vesnici Velký Hlavákov, nacházející se v Karlovarském kraji. Před zraněním v roce 2019, ke kterému došlo při pádu na lyžích, se chtěl stát hasičem, a dokonce se probojoval až na mistrovství České republiky v požárním sportu dorostenců. Nasbíral tak spoustu medailí a trofejí. Úrazem se ale nenechal ve svém snu zastavit a nyní studuje obor technik požární ochrany na střední odborné škole v Chomutově. Ve volných chvílích se rád věnuje sportu, sebezdokonalování a má snahu být plně nezávislý. Také se rád podívá do přírody, například na své čtyřkolce nebo handbiku, který si poprvé vyzkoušel v Centru Paraple. Jeho oblíbeným filmem je Na život a na smrt, který poukazuje na skutečnost, že se člověk nemá vzdávat a musí bojovat až do poslední chvíle. „V Centru Paraple mi pomohli nejen nastavit nové životní cíle, ale také jich dosáhnout. Díky Parapleti jsem si uvědomil, že i jako hendikepovaný mám svět možností otevřený, takže proč nevyužít nabízené služby a sporty, kde mi pomůžou vyškolení asistenti.“

Míra se dostal na invalidní vozík v roce 2014 po těžké nehodě na motorce, ovšem na pohyb na dvou kolech nezanevřel. Každý den používá elektrický vozík na dvou kolech, který dokáže snadno překonat i ty nejnáročnější terény. Vášeň pro rychlá auta a motorky mu také zůstala. Mirkovi je čtyřicet tři let a bydlí v Karlových Varech, kde provozuje bezbariérový apartmán, o který se také sám stará. Netradiční situace spojená s koronavirem mu však do jeho přivýdělku negativně zasáhla, ale Mirek se rozhodně nevzdal a nezahálí. Pustil se do rekonstrukce svého bytu, ve kterém bydlí s kočkou Rozárkou. Až bude byt hotový, je dost možné, že se Mírovi splní jeho největší sen založit si rodinu a žít pohodový život. Rád se setkává a posedí s přáteli u dobrého vína. Také rád chodí na hokej a jeho nejoblíbenějším místem k výletům v Česku je malebná krajina Třeboňska. „Centrum Paraple je prostě nejvíc! Vždycky se tam těším na kámoše i nové lidi. Cítím se tam jako doma mezi svými. Je to pro mě rehabilitace jak fyzická, tak hlavně psychická.“

Marcel je třiatřicetiletý životní optimista. I navzdory svému rozsáhlému poranění se na svět nepřestal koukat s úsměvem. V červenci 2018, při skoku do vody, prodělal tříštivou zlomeninu krčního obratle a kompresi míchy (v tu chvíli diagnostikována kvadruplegie). Po dvou měsících v Motole byl schopný vstát a udělat pár kroků ve vysokém chodítku, po šesti měsících ušel s francouzskými holemi lehce přes sto metrů a od té doby nepoužívá vozík. Jeho život je plný aktivit a stále se snaží zařazovat nové, hlavně pohybové. V Centru Paraple vyzkoušel několik sportů, například lehokolo, monoski, rugby nebo handbike. Marcelovy životní cíle jsou stejné jako před úrazem a má doslova nakročeno si je splnit. Živí se jako programátor na částečný pracovní poměr a zaměstnání je jeho koníčkem! Také si rád zajde na dobré pivo s přáteli nebo se podívá na rozhovory v televizi a na internetu. Marcelovo oblíbené jídlo je steak s opečeným bramborem a brokolicí. „Na Centrum Paraple koukám jako na centrum inspirace s individuálním přístupem k potřebám klientů. Paraple mi ukázalo, jak můžou lidé s poškozením míchy fungovat v normálním (běžném) životě.“