Už když jsme si povídali naposledy, tak jsem zjistil, že jsi stejně jako moje babička z Hranic na Moravě. Jak vzpomínáš na dětství?
Prožil jsem vzácně harmonické dětství, rodiče se nám plně věnovali. Byli jsme nepřetržitý diskusní klub. Mluvili jsme spolu o všem. Po rodičích máme se sestrou (pozn.: Marta Skarlandtová – televizní hlasatelka, moderátorka, scenáristka, tlumočnice a překladatelka) snad docela slušnou slovní zásobu a slovní pohotovost. Tatínek byl správce v blízkých lázních v Teplicích nad Bečvou a maminka úřednice v pojišťovně. S uměním neměli profesionálně nic společného.

Z toho mi vyplývá, že pro tebe byla cesta k herectví asi dlouhá. Nebo tě to napadlo už v dětství?
Se mnou si naši dlouho nevěděli rady. Odmaturoval jsem na jedenáctiletce, nesmělo se říkat gymnázium, to byl buržoazní přežitek a bylo mi jasné, že ze mě nikdy nebude doktor ani inženýr. Vůbec jsem netušil, co mám dělat, a tak se pro mě vymyslela škola cestovního ruchu v Karlových Varech.
Měl jsem spoustu nesourodých zájmů. V hranické Sokolovně jsem třeba chodil na hodiny baletu a zároveň nastupoval do ringu jako boxer.

Ale zrovna balet a box jdou docela dohromady, myslím z hlediska souhry pohybu?
Tak to jsi první, kdo to říká! Máš pravdu. Třeba boxerský side step (pozn.: únik do strany), to je v podstatě taneční krok. Ale jinak jsou box a balet odlišné disciplíny.
Rodné město jsem opustil v sedmnácti letech a už jsem se tam nikdy nevrátil. No, byl jsem rozený exhibicionista, fakt jsem se rád předváděl a byl rád středem pozornosti. To má sestra byla introvertní, opak rozverného bratříčka, vždy velmi soustředěná. Celý život nosila samé jedničky, a přitom se vůbec neučila. Pozorně poslouchala, o čem je ve škole řeč a všechno si zapamatovala. To mladý Hein se soustředěně díval z okna a nosil domů většinou tři trojky. Když jsem přinesl o trojku míň, naši mi dali kolo. A sestru pochválili.

Jak se to dál vyvíjelo v Karlových Varech?
Díky Varům se dnes domluvím německy a anglicky. Spolužáci, kteří tam se mnou školu cestovního ruchu absolvovali, pracovali pak většinou v cestovních kancelářích, holky dělaly letušky a podobně. Já jsem šel po Karlových Varech na vojnu a s cestovním ruchem jsem neměl už nikdy nic společného.

Co povinná vojenská služba?
Bylo mi devatenáct. Vojančil jsem v brněnských kasárnách v Židenicích a začal hrát amatérské divadlo a moderovat kulturní akce vojáků.
Ve své sexuální orientaci jsem tenkrát ještě neměl jasno. Během vojny jsem chodil s Evou Veškrnovou, což je sestra Dáši. Veškrnovi bydleli v paneláku hned před kasárnami. Venku na klepadle koberců, tam nějaká třináctiletá holčička dělala kotouly a volala na mě: „Pane vojáčku, vy máte rande s naší Evou. Já to vím.“ Odpověděl jsem jí: „Holčičko mám. A dej si pozor, ať nespadneš.“ Ta holčička byla Dagmar Havlová. Vždycky, když se potkáme, tak si na to s úsměvem vzpomeneme.

A po vojně už přišla herecká kariéra?
Ne, po vojně jsem začal studovat novinářskou fakultu. Psal se rok 68 a novinařina byla fascinující profese. Ale psal jsem jen o divadle, až jsem jednoho dne zjistil, že o něm nechci psát, ale že ho chci dělat.
A přišlo rovněž prozření, pokud jde o mou orientaci. Navázal jsem svůj první dlouholetý vztah s filmovým režisérem Václavem Krškou. Okouzlil mě svým světem a lidmi, které měl kolem sebe. Rozhodl jsem se, že se stanu hercem. Pan Krška se toho nedožil. Teprve po jeho smrti jsem se přihlásil na DAMU.
Ale tam mi řekli: „Hochu, je ti čtyřiadvacet, dobře vypadáš, divadla potřebují milovníky. DAMU bys vyšel skoro ve třiceti a to je škoda. Dáme Ti potvrzení, že jsi přijatý, s doporučením, abys začal hrát.“
Mohl jsem jít do Chebu, do Uherského Hradiště a do Českého Těšína. Vyhrál Těšín, měl jsem to blízko do Hranic. 1. května 1970 jsem se stal profesionálním hercem Těšínského divadla. To byla moje škola, v Českém Těšíně jsem strávil čtyři roky. Potom následovala divadla v Mostě, v Příbrami a na Kladně. Všude jsem hrál velké role, občas jsem se objevil i ve filmu a v televizi. A také v rozhlase, kde jsem se při jednom natáčení setkal s Milošem Kopeckým, což pro mě bylo klíčové setkání.

Miloš Kopecký byl jedinečný. Co přinesl do tvého života?
V tom rozhlase mi tehdy pan Kopecký řekl větu, která mě nesmírně zasáhla: „Milane, smiřte se s tím, že homosexuál a Žid v reálném socialismu neprorazí.“ Teprve později mi došlo, že to se mnou myslel dobře, že to v době, ve které jsme žili, byl velký a hned dvojí handicap.

Jak dlouho sis to v sobě nesl, než jsi pochopil, že Ti tím vlastně chtěl pomoct?
Dlouho ne. Brzy přišla revoluce a já jsem se stal v televizi reportérem Občanského fóra. Miloš Kopecký byl první, komu jsem po revoluci svěřil, že si chci otevřít divadlo. Byl můj nejlepší rádce. A naučil mě spoustu věcí i pro život. Řekl mi třeba: „Milane, věci, které vás zraňují a já vím, co vás zraňuje, se naučte říkat s vtipem první. Já skoro na potkání říkám, Kopecký je starý Žid a dívkař. Neříkám děvkař, ale dívkař. Mohl bych říct i kurevník, ale to by nebylo tak nóbl. Proto říkám - starý Žid a dívkař.“
A já proto na potkání neříkám, že jsem homosexuál a Žid, ale už na to téma dokážu vtipkovat.
Miloše Kopeckého jsem si nesmírně vážil, hlavně pro jeho lidskou zranitelnost. Měl jsem tu čest s ním pro televizi natočit jeho životní zpověď.

Kdy jste ji natáčeli a jak to probíhalo?
Bylo to v roce 1993. Pan Kopecký pravil, že je z divadla zvyklý na dialog a že si přeje, abych s ním rozmlouval já. O třech tématech nechtěl mluvit – o svém vztahu k Bohu, o svém židovství a o rodině. Sdělil mi: „Nejsem rodinný typ, nedělejte ze mě tatínka ani dědečka.“

To už se časově blížíme do doby otevření divadla Ungelt. Kdy to přesně bylo?
Mé divadlo Miloš Kopecký slavnostně otevřel 2. dubna 1995. Věřil, že v něm bude hrát. Přímo mi řekl, že si v něm zahrajeme také spolu, ale už se toho nedožil. V únoru 1996 zemřel.
Řekl mi, do svého divadla musíte dostat ty nejlepší herce. Nabízet jim role, které jinde nedostanou, ve hrách, které se jinde nehrají, což jsou hry pro dva až tři herce. A nechte je mluvit do toho, s kým budou hrát a kdo je bude režírovat. To je v jiných divadlech nemyslitelné.
A tak to u nás funguje dodnes. V Ungeltu máme několik kmenových hvězd, se kterými počítáme a pro které role hledáme.
V současnosti jsou to staří bardi Petr Kostka a František Němec, z mladších Richard Krajčo, David Švehlík, Jirka Langmajer, Pavel Liška, Igor Orozovič, Marek Němec, Vojta Dyk, dámy Táňa Medvecká, Jitka Smutná, Alena Mihulová, Táňa Dyková, Veronika Khek Kubařová, Petra Nesvačilová atd.
Jsme herecké divadlo, ve kterém je herec alfou a omegou všeho. Mě nezajímají herci, kteří se chtějí líbit.
Zajímají mě herci, kterým můžu věřit.

Jak dlouho funguje letní scéna?
Naše Letní scéna funguje už skoro dvacet let. Otevřela ji tehdejší manželka prezidenta Livia Klausová. Její muž u nás nikdy nebyl. Často k nám chodíval pan prezident Havel. Jednou mi napsal: „Gratuluji Vám k divadlu, o jakém jsem v mládí snil.“

Navštěvují divadlo často lidé s handicapem?
To jsou ti nejvděčnější diváci. V minulém režimu jsem prožil vztah s vozíčkářem. Měl utrápenou duši. Svou sexuální orientaci a svůj fyzický stav vnímal jako smrtící handicap. Nikdo to o něm, kromě rodiny, nevěděl. Napsal mi tenkrát dopis do divadla, s tím, že by mě rád poznal. Velmi jsem o setkání s ním stál, protože jeho psaní mělo duši. A tak jsme se začali scházet...
Dnes už je naštěstí vše jinak. Když jsme si prošel Centrum Paraple, doslova mě ohromilo tolik pozitivní energie! Tolik lidí, kteří se spontánně smějí! Žádné tragické postavy. To je určitě i Tvá zásluha, Davide. Lidem je u vás dobře.

Jak ty jsi v minulém režimu zvládal svou homosexualitu a svůj židovský původ?
Formálně jsem se oženil. Marná snaha. Po revoluci jsem stejně zjistil, že existovaly seznamy homosexuálů i seznamy Židů. Na obou jsem byl. Až setkání s Milošem Kopeckým mi pomohlo, že jsem to začal brát jako přirozenou součást mé osoby a přestal jsem se tím zabývat. Neposuzujme nikoho podle toho, co nemohl ovlivnit.

Hraješ jako principál často, nebo spíše vzácně?
Miloš Kopecký mi mimo jiné rovněž řekl: „Milane, jednou budete dobrý principál a Ungelt bude dobré divadlo, oddejte se mu, a hrajte jen příležitostně. Herců jsou mraky, dobrých principálů jen pár.“
Poslechl jsem ho. Hraji jen příležitostně. Za dvacet osm let jsem se objevil v pěti hrách. Momentálně hraji ve dvou, na repertoáru máme dvacet titulů. Hraji ve hře Housle, což je americká hra, kterou jsme nastudovali v režii Ladislava Smočka, velké persony českého divadla a hrajeme v ní s Jirkou Langmajerem a Pavlem Liškou. A ve svém nejnovějším představení Staří mistři hraji s Františkem Němcem.

Medailonek

Milan Hein je ředitel a majitel pražského Divadla Ungelt. Založil ho před osmadvaceti lety, slavnostně ho otevřel Miloš Kopecký. Václav Havel mu napsal: „Gratuluji Vám k divadlu, o jakém jsem v mládí snil.“ Inscenace divadla doposud zhlédlo přes 1 mil. diváků. V Praze, na zájezdech po celé republice, v zahraničí. Čtyřikrát byli umělci za své výkony na jevišti Divadla Ungelt vyznamenáni nejprestižnějším divadelním oceněním, Cenou Thálie. Alena Vránová, Marta Kubišová, Vilma Cibulková a Richard Krajčo. Dodnes hrají v Ungeltu nejlepší čeští herci. Představení jsou dlouho dopředu vyprodaná.

Původně Milan Hein (1946) studoval žurnalistiku, rozhodnul se ale zběhnout k divadlu. V roce 1970 nastoupil do Těšínského divadla v Českém Těšíně. Následovala divadla v Mostě a v Příbrami. Pak podlehl touze přiblížit se Praze a přešel do Divadla J. Průchy Kladno – Mladá Boleslav. V Kladně se zamiloval do komorní scény s názvem Divadélko v klubu, které ho poprvé přivedlo k touze mít vlastní komorní divadlo. V roce 1981 se však vrátil zpátky do Příbrami a stal se tam předním členem souboru. Ve čtyřiceti letech Milan Hein odešel do Prahy na volnou nohu. Účinkoval v Redutě a příležitostně natáčel. Spolu se svojí sestrou Martou Skarlandtovou, která tehdy coby slavná televizní hlasatelka s chutí odbíhala k divadlu, se pustili do autorského divadla a vytvořili tři původní inscenace. Po listopadové revoluci byl najednou jeho dávný sen o vlastním soukromém komorním divadle dosažitelný. Koncepci divadla konzultoval s Otou Ornestem, kterého obdivoval už od dob jeho ředitelování Městských divadel pražských. Druhé přímo osudové setkání bylo s Milošem Kopeckým, s nímž pro televizi nejdříve natočil třídílný cyklus rozprav Co za to stálo... a posléze jej Miloš Kopecký vybídl i ke knižnímu zpracování. Úspěch této knihy mimo jiné umožnil, aby měl Milan Hein základní finanční prostředky na rekonstrukci sklepního prostoru nedaleko Staroměstského náměstí. 2. října 1995 tam otevřel jedno z prvních soukromých divadel v České republice – Divadlo Ungelt. Kromě herectví se po celý život věnuje moderování. V Ungeltu uváděl několik hudebních recitálů Marty Kubišové a již řadu let natáčí pro Český rozhlas Dvojku vlastní talk-show – Rozpravy Milana Heina.